Předení na kolovratu i bez něj

Předení (ať už předení na kolovratu, na vřetýnku, či jakoukoli jinou technikou) je nedílnou součástí textilní výroby. Má za úkol připravit materiál, který potom bude možné použít ke tkaní nebo pletení. Textilní techniky jako  tkaní na stavu, či tkaní na karetkách mají pro tento vstupní materiál určité požadavky. Musí být poměrně úzký (přičemž můžou být požadovány konkrétní tloušťky) a zároveň dlouhý (minimálně několik desítek metrů), musí být co nejvíc ohebný a přiměřeně pevný v tahu. Minimálně tyto vlastnosti musí materiál splňovat, aby bylo možné ho použít k textilní výrobě.

Co je předení

Tyto požadavky lze splnit i bez speciální technologie předení. Například Ainuové (národ sídlící na severu Japonska) vytvářejí své "nitě" ke tkaní z jeden- až dvoumetrových pruhů lýka, které svazují za sebe. Nicméně je to právě předení, které umožňuje do použitelného stavu zpracovat nejrůznější materiály, jaké lze najít v přírodě; jediným požadavkem je, aby měly charakter vlákna o minimální délce cca 4cm. Lidé v době kamenné (kdy bylo předení vynalezeno) oceňovali především možnost zpracovávat delší zvířecí srst, a tak její skvělé izolační vlastnosti přenášet na uměle vyrobené oděvy. Zároveň tato technologie umožňuje vytvářet přízi pravidelnou (nepřerušovanou žádnými uzlíky jako u Ainuů) a také poměrně snadno regulovat při výrobě její tloušťku.

Předením se rozumí zkrucování svazku drobných vláken tak, aby vzniklo jedno dlouhé, tlustší vlákno opatřené krutem - tedy příze. Příze drží pohromadě právě díky tomu krutu, který tiskne jednotlivá vlákna k sobě a zvyšuje tření mezi nimi natolik, že zabrání vláknům ze sebe při tahu sklouznout. Ve svazku neustále nějaká vlákna končí a jiná začínají, ale v každém bodě je dostatek souvislých vláken, který přízi v daném bodě udrží nepřerušenou.

Předení před kolovrátkem, vřetýnko

Příze se původně zkrucovala v prstech, případně válením na stehně, ale ještě v době kamenné byla objevena extrémně užitečná pomůcka - vřetýnko. Jednalo se o dřevěnou tyčku zakončenou háčkem, na kterou byl nasazen původně kamenný kruh. Pokud se vřetýnko háčkem pověsilo na přízi a roztočilo, kamenný kruh sloužil jako setrvačník a točivý pohyb udržel poměrně dlouho. A s tím, jak se vřetýnko točilo, se v závěsné přízi postupně budoval krut. Stačilo během točení prsty postupně uvolňovat pramen vláken přiložený k závěsné přízi, a vlákna se okamžitě zkroutila a začala tvořit novou přízi.

Vřetýnko ohromně usnadnilo předení a tím otevřelo cestu k rozvoji textilní výroby. Nicméně tkaní byl vždy proces, který bylo možné účinně mechanizovat a urychlovat, takže poměrně brzy (zřejmě už během antiky) předení na vřetýnku přestávalo svou účinností stačit účinnosti tkalcovství. Tato nevyrovnanost mezi technologií předení a tkaní se táhla většinou historie a až do přelomu 18. a 19. století se tkalci neustále potýkali s nedostatkem příze. O obtížnosti mechanizace předení hovoří i fakt, že první použitelná alternativa k vřetýnku - spřádací kolo - se v Evropě objevila až ve 12. století n. l. Přínos spřádacího kola navíc nebyl nijak závratný, protože fungovalo prakticky stejně jako vřetýnko, pouze umožňovalo vřeteno roztáčet rovnoměrněji, než bylo možné v prstech.

Předení na kolovratu

Výrazněji učinnější alternativa vřetýnka se objevila až na konci 15. století. Jednalo se o kolovrat, tedy o pomůcku, která je v současné době považována za nejtypičtější symbol řemesla a také je nejvhodnějším vybavením pro domácí předení. Výhodou kolovratu bylo, že dokázal přízi současně zkrucovat i navíjet na cívku, čímž celé předení příjemně zrychlil. Přesto nedostatek příze definitivně vyřešily až mechanické spřádací stroje, které se začaly objevovat na konci 18. století.

Pro předení v domácích podmínkách je i v současné době ideální kolovrat, který je poměrně dostupný, nezabírá příliš mnoho místa a přitom dává nejlepší výsledky. Nejvhodnějším a nejdostupnějším materiálem pro předení je potom česaná ovčí vlna.